Akce Drsňák, aneb jak drsní jsme?

20.-21.8.2010

Srazili jsme se na nádraží v "hojném" počtu. 4 lidi. Vydali jsme se tedy vlakem směr Nejdek přes Karlovy Vary, kde jsme měli chvíli času. Ten jsme samozřejmě rozumě využili k poslednímu najezení se, protože v Nejdku byl jídlu stop stav. Co se vlastních zásob týče. Po příjezdu do Nejdku jsme se ihned vydali na cestu, neboť nás čeká opravdu dlouhá štreka. Už první ušlý kilometr naše skupina slavila velké úspěchy a po druhém kilometru cítila velkou únavu. Po 5. kilometru jsme se dokonce už stihli ztratit. Zorientování netrvalo nijak zvlášť dlouho, ale zjistili jsme že odbočku, která byla opravdu velmi špatně značená, jsme přešli a tak naše cesta šla chvíli lesem než jsme narazili na lesní neznačenou cestu. Po té jsme šli dále až jsme narazili na malý horský potůček u kterého jsme se utábořili. Vybalili si věci na spaní, takže vlastně jen položili batoh na zem, a vydali jsme se najít nějakej troud a dřevo na oheň. Ani tak by nebyl problém oheň vyškrtat ze škrtadla. I když o suchej jemnej troud byla relativně dost nouze. Problém byl spíš v tom, že když už se nám oheň povedlo rozhořet, vždycky hned zas zhasnul kvůli nedostatku připravenýho jemnýho dřeva. Po spoustě desítek minut jsem tedy dovolil oheň rozdělat zapalovačem abychom se alespoň mohli najíst něčeho teplého před dlouhou studenou nocí. Nasbíral jsem si tedy pár smrkových větviček, spoustu borůvkových listů a něco málo kapradí. Vodu vzal z potoka a vše řádně vyvařil. Na tomto jídle nebylo nic co by se dalo extra vychutnávat, ale určitě zahřálo a nějakej ten vitamín se do těla dostal.

Všude kolem je už dávno tma a tak nejrozumnější bude zalehnout a vyspat se. Což jak se zdá bude ještě potřeba nějakou tu energii utratit a tak musíme obětovat nějaké ty zelené větve, aby jsme si vystlali pelech jak kvůli pohodlí tak hlavně kvůli izolaci. Teď už je vše hotovo. Přikrýt celtou a i po ušlých pouhých 6,5 km je to příjemné odpočinutí i když s myšlenkou že to bude dlouhá noc..

Ráno a všechna z očekávání se staly skutečností. Dva ze skupiny spali u ohně, nevím jak hodně se v noci zapotili, ale já spal odříznutě schovaná pod stromem v závětří a i tak byla pořádná zima. Moje snídaně se opakovala stejně tak jako v noci. Vývar lesních plodů. Teplé do žaludku zahřálo ale o zasycení se nedalo moc mluvit. Proto jsem byl hladem vyhnán na borůvky. Borůvka je strašná mrcha. Jsou tak malý, že i po hodině sběru je toho jen opravdu malá hrstka. O to víc jsem měl hlad když jsem zjistil že kámoš kvůli zimě nebyl línej ve 4 hodiny ráno vstát a nasbírat si půl litru borůvek. Po snídani jsme pobalili věci a vydali se dále na cestu. Neměli jsme za sebou pořádně ani dva kilometry a už jsem zaregistroval rozdíly v mapě. V celku by mě opravdu zajímalo kdo tohle území mapoval, ale v mapě se v jednom bodě křižuje cesta, silnice a koleje. Realita je taková, že křižovatky cesty se silnicí a cesta s kolejema jsou od sebe vzdáleny zhruba půl kilometru. Nevěřím tomu že by tu někdo hejbal silnicí nebo vlakovými koleji. Netrvalo dlouho a opět jsme byli ztracení, tentokrát ovšem takové, že ani teď nedokážu přesně určit cestu kudy jsme přesně šli. V tu chvíli jsem naší polohu dokázal určit s maximální přesností na 12 km čtverečních. Každopádně lepší jak stát bylo prostě jít a dát na instinkt a zdravý rozum. Trvalo opravdu dlouho než jsme narazili na nějakou značenou křižovatkou a dokázali určit polohu. Tady 50% naší skupiny se rozhodlo expedici ukončit a došlo na má slova, že ani české hory by se neměly podceňovat. Druhá polovina, tedy já a kámoš jsme se vydali dále po cestě. Zde dochází i na první změnu plánu. Namísto cesty do Klášterce nad Ohří jsme cestu zkrátili do Ostrova s tím, že podle času dojdeme zpět do Karlových Varů. S malou zastávkou na borůvkách cesta hezky utíkala.

Stejně tak jak se vytrácely vyhlídky na další ztracení cesty se nám vytratila i ta cesta. I tak ani dnes nedokážu určit kudy přesně že jsme to šli, protože z neznačené cesty jsme se prostě vydali lesem bez cest. Kudy jsem vybíral já a tak i já jsem byl ten, kterej našel močál a musel podotknout "Hm, tak sem nešlapej." Na štěstí naimpregnované kecky za 300,- udržely vodu a tak jsem mohl dále pokračovat se suchou nohou. Konečně jsme se dostali na úpatí hor. Skrze stromy nebylo vidět dolů, ale byl to pořádně strmý sklon. Po 200ti výškových metrech jsme narazili na cestu a konečně se nám naskytl pohled jak vysoko jsme byli a jak vysoko stále jsme. Mezi námi a cílovou vesnicí zbývá ještě nějakých 400-500 výškových metrů. V tomto okamžiku přichází na druhou změnu plánu. Nejdůležitější pro nás bude nalézt a dojít do takové civilizace ze které se dostaneme domů. Nechtělo se nám pokračovat ještě z prudšího kopce dále, neboť klesání bylo v určitých místech opravdu nebezpečné a tak jsme se vydali dále po cestě. Tentokrát správnou stranou. Netrvalo dlouho a konečně jsme potkali první lidi. Potvrdili jsme si tedy že jdeme po správné cestě a tou jsme také došli až do Perninku, kde jsme nakoupili půlku chleba, salámy, paštiky a vydali se na místní nádraží. Hodinka čekačky na vlak a pak regionkou do Varů. V Nejdku se k nám přidala i druhá polovina naší expedice a společně jsme dorazili až do Mostu.

Před, v průběhu a po této akci jsem si vyslechl spoustu komentářů, které, nebudu lhát, mě mrzely že musim slyšet, ale i přes to všechno pro mě a mojeho kámoše Peťu, kterej právě byl ten co došel se mnou až do "konce", to byla určitě dobrá zkušenost a názor typu že v České Republice se nedá ztratit aby člověk nemusel strávit noc v přírodě odkázán sám na sebe o hladu a zimě jsem prostě sám sobě vyvrátil.